neděle 10. dubna 2011

Trénink započal

     Dnes jsem započal s přípravou na první cyklozávod sezóny. Předem bych rád upozornil, že zatím jsem absolvoval jeden cyklozávod, loňský Podkrkonošský maratón. Letos bych se ale chtěl pochlapit.
     Takže onen první závod sezóny je Ratibořický maratón, jede se z Úpice přes Ratibořice, Běluň a taky Mečov a vypadá to na první pohled lehčí než ten, co už jsem jel.
     Chtěl jsem tu přípravu zahájit dřív, ovšem přišly choroby, holt moje jarní klasika. Dnes jsem vyrazil někdy kolem druhé hodiny odpolední a vyrazil na první jízdu po minimálně čtrnácti dnech. Takže plán byl jet spíš rovinu a až budu cítit první únavu, tak obrat domů. Jo jo, ty plány ...
     Takže jsem vyrazil na Sylvárov, následovalo rozcestí mezi Kuksem a Betlémem, kde jsem jel rovně na Kašov a potom do Kuksu. Vyjel jsem nahoru, asi pět minut sledoval marné snažení místních dorostenců o kopanou, překřižoval hlavní tah na Trutnov a dorazil do Vlčkovic.
     To už jsem byl pěkně rozehřátý, takže jsem zvolil asfaltku vedoucí místními poli vzhůru na hřbet okolo Kladrub. Tam jsem pokračoval po cyklostezce 4117 do Velké Bukoviny, neboli zase dolů, a po chvilce zahnul zase nahoru do Malé Bukoviny. Tam jsem za chvíli zjistil, že "tady už jsem dneska byl", takže jsem vždycky, když to takhle dopadlo, uhnul trochu doprava. Což mě nakonec neomylně dovedlo opět tam, kde už jsem byl - na kraj Kladrub. Maje v nohách už asi 30 kilometrů, řekl jsem si, že jedu domů.
     Jenže tam vedla ta pěkná červená turistická po kraji lesa. Tu jsem prostě musel zkusit. Takže chvíli po ní a na Harcově doleva po žluté (hlásilo to asi 10 km do Kocbeří). Takže jsem projel Běluň, na silnici už se definitivně rozhodl pro návrat a přes Kohoutov a luxusní sjezd do Ch. Hradiště (dnes maximální rychlost 61,5 km/h) se vydal bydlet.
     Doma jsem mrknul na computer a byl velmi mile překvapen. Za 2 h 44 min ujeto 46,3 km, průměrná rychlost 16,9 km/h. To by mi na závodě rozhodně stačilo. A když budu optimista a uvědomím si, že mám ještě čtrnáct dní na trénink a tudíž taky určitě zhubnu, tak to vidím tak na 2 h 30 min. To bych si chrochtal.

neděle 9. ledna 2011

Tak to byl teda masakr

V sobotu jsem chtěl vyrazit na prkno. Čeká mě lyžák a tak jsem si chtěl trochu připravit ty pohyby. Příprava byla poměrně poctivá, prkno je z loňska ještě pokryto slušnou vrstvou parafínu, brejle jsem nakonec našel, trenky s vložkou na kostrči taky. Ty jsou dobrý hlavně na mokrým sněhu, s kterýmžto jsem počítal, však víte, jak bylo. Jenže ouha, vstanu a ono prší, podle radaru i na horách. Předpověď srážek ale slibovala zhruba od půl desátý konec deště. Takže změna - vyrazím na běžky. Rychlá změna v oblečení, příprava ionťáku, cesta do sklepa pro běžky a jedem!
Autobus se opozdil, ale jel. Pršelo celou cestu. V Trutnově přistoupili čtyři chlapíci a jeden z nich, seděl zády do směru jízdy, takže jsme se navzájem viděli, vytáhnul klasickej dvojchleba se sekanou, cibulí, hořčicí a česnekem. Po ránu a müsli k snídani mě to aroma malinko nasralo. Tak jsem čekal, až v něm porcička zmizí. Stalo se, ale on vytáhnul druhou. A pak ještě třetí! Takže dojed až někdy po tom, co jsme se začali vracet z Pece (autobus tam zajíždí) a vyrazili vzhůru podél Úpy. Achjo.
Na Pomezkách už jsem potřeboval slušně na záchod, takže jsem hned zapad na Hořec, kde jsem, vidouc nachystaný ratolesti na báglech, čekající na odvoz, svou potřebu vykonal. Došel jsem na polskou stranu, nevím, co jsem hledal, no prostě jsem nastoupil na červenou Cestu česko-polského přátelství a vyrazil směr Jelenka.
Pršelo jen málo a já se těšil, že postupně přestane úplně. Sníh byl ale mokrej a tak ani moje dvoumilimetrová vrstva vosku nebyla k ničemu. Chtělo to klistr, kterej jsem samozřejmě neměl. Navíc jestli znáte tu cestu, tak je vám jasný, že to nebyl žádnej úprk. A že jsem předjížděl pěší, to bylo jen díky tomu, že já se bořil o něco míň. No fakt, celá lyže se mi klidně zabořila dvacet čísel do toho hnusně měkkýho sněhu. Předjel jsem i tu skupinku se sekanou. Ten chlapík táhnul foťák s objektivem jak kráva, dokonce to vypadalo, že něco chce vyfotit. No nevím, je fakt, že v tu dobu byla mlha ještě dost řídká a bylo vidět tak na padesát metrů, ale přece jenom asi nic moc fotky. Jen tak pro zajímavost, měl jsem v ledvince taky foťák. A za celou dobu jsem udělal nula fotek. Nemělo to cenu.
U Jelenky jsem potkal chlápka na novejch Atomikách, v super hadrech, a kam že prej jedu. Já na to, že asi na Růžohorky a on na to zase, že to není vůbec prošláplý a že chtěl na Sněžku, ale vzdal to. Tak jsem mu zase řek, že asi sundám lyže, vydrápu se na Svorovou horu a dál se uvidí. Čekal jsem, že by ho to mohlo podpořit a že pojede se mnou, ale on jenom poznamenal, že není tak zkušenej a že má běžky nově. Že jel na Jelenku po žlutý a že to byla dřina. No tak nic, tak jsem se já, "zkušenej", vydal na tu Svorovku.
Nasadil jsem stromeček, ale dlouho jsem to nevydržel a sundal to. Ani se to moc nebořilo, už to trochu přimrzalo. Na Svorovce jsem stihnul nasadit lyže právě včas, aby si v protisměru jdoucí dvojice mohla myslet, že je mám na nohou celou dobu. Bohužel se vyjevil problém náhorní planiny. Začal foukat svinskej vítr, jenž měl jistě taky prsty v tom, že povrch byl sněhem pokrytej jen střídavě. Takže sundat, nazout, sundat, nazout, tohle přejdu po kamenech, jo, dobrý, tohle už ne, takže sundat, ... Jó, začalo to bejt srandovní. A taky začala pořádná mlha. Viděl jsem tak deset metrů před sebe a vichr se stupňoval. Na Sněžku jsem se ale dodrápal, už dost mokrej (taky se rozpršelo) a vyčerpanej. Povrch byl pokrytej souvislou vrstvou ledu, takže jsem silně záviděl tomu chlapíkovi, co se tam bavil házením něčeho psovi a hlavně pak jeho klouzáním, jeho mačky. Nebo to byla halucinace? No to asi ne. Takže jsem zalez na Poštovnu, jakožto jedinej host si dal grog a tatranku a vyřídil telefonáty (kupodivu mi tam neskočila žádná otravná polská síť). Paní, co tam byla, byla očividně ráda, že tam aspoň chvíli není sama a na odchodu mi popřála velice správně: "A dobře DOJDĚTE!" Chystal jsem se na rychlej sestup druhou stranou a úprk na další zastávku na Luční boudě.
Jenže ouha! Na tý straně to foukalo už úplně strašně a navíc ty schody byly zase z větší části pokrytý ledem. Takže hůlky za poutka na ruce, lyže do jedný ruky a druhou se chytit za řetěz. Nikdy jsem nechápal, proč tam ty řetězy jsou. Teda až do včerejška. Hledal jsem každej kousek vystouplýho kamínku, kde žádný nebyly, dalo se trochu zaklínit za kraj, a asi dvakrát jsem prostě chytil řetěz, odrazil se a doklouz k dalšímu sloupku. Když jsem dorazil k tý rovince, co je pak až k Luční, tak jsem fakt oddychnul, protože to bylo prostě maso! A k tomu teď už slejvák jak prase a vítr, kterej mi natrhnul kapucu ve starý šusťákovce ve švu. Tak teď už jen ten kousek k Luční boudě a tam si hodím úplně prochcaný rukavice aspoň an chvíli na topení.
Jó, kéž by! Ta rovinka se mi zdála hrozně dlouhá. viděl jsem tři tyče dopředu a vůbec netušil, jak to ještě může bejt daleko. V botách mi začalo čvachtat (to by nemělo, ne?), lyže ani nejely, ani nedržely, a já začal propadat zoufalství. Ulevoval jsem si občasným "kurva!" a nutkání rozflákat hůlku o jednu z tyčí jsem opakovaně překonával pomyšlením na to, že tu sílu, co bych na to vynaložil, ještě asi budu potřebovat, nehledě na tu hůlku. Konečně jsem dorazil k boudě a koukal jak puk na ty manévry - skialpinisti měli nějaký cvičení nebo co. Cestou do restaurace jsem si vyždímal asi půllitr vody z rukavic a čepice, a to mám jen takovou slabounkou windstopperovku. Když jsem se viděl v zrcadle, spatřil jsem trosku. No nic, určitě tam je vedro, tam si odpočinu. Jenže co to? Oni netopí? Achjo. Tak jen vývar a zázvorovej čaj s medem (docela dobrý), celkem za 110 K. A zase na cestu.
Celkem odevzdaně jsem vyšlapal k památníku, co je v sedýlku mezi Studniční a Luční horou, potkal v protisměru bruslícího nadšence a jal se sjíždět k Výrovce. Stálo to samozřejmě za pendrek, protože cesta byla rozrytá od skútrů, takže plužit se dalo dost blbě a na šúsa jsem teda morál neměl. Ani jsem se nestavil na Výrovce a rozhodnul se, že si někam sednu až v Peci. Však už mě čeká jen ten sjezd, to bude rychlý. No, naštěstí bylo. Jen jsem dvakrát radši hodil tlamu, když jsem v protisměru viděl světlo skútru, ale jinak oukej. Mimochodem, ty skútry mě v první zóně národního parku nepřijdou úplně košer, musím se na to zeptat toho maníka z KRNAPu, co nám vždycky jezdí rozdávat moudra na lyžák.

V Peci jsem našel hned u autobusáku pěknou a hlavně konečně vytopenou hospůdku, objednal si grog na zahřátí a plzničku prostě proto, že ji mám moc rád. Konečně pohoda, teď už jen počkat v teplíčku na autobus. Jede to v 16:15 z jedničky. A zase zrada! Za chvilku si hlavní parta stěžovala na vedro, takže majitel otevřel okna a já začal zase klepat kosu. No nebál jsem se toho, zašel na záchod a po návratu je po dotazu, smím-li, zavřel.
A ven, za chvilku to jede. Tak si tam tak stojím a okamžitě zimnice. Fakt se klepu zimou, i zuby mi klasicky drkotaj. A autobus nikde. Počkat, co to odjíždí z trojky? Jó, dobrý, to je nějakej pražák. Né počkat, to je ten MŮJ pražák. Kurva! No nic, po půle jede ten courák, co zajíždí do Jánek, to už přežiju. Za chvíli je tady, řidič že kam prej jedu. Do Dvora? No to je skoro konečná, tak lyže dolů. Celkem za celou cestu i se mnou asi dvanáct pasažérů, všichni lyže s sebou dovnitř. "Ale držte si je! Držte si je!" V Trutnově si odskočím na malou, chviličku na mě šofér musí čekat, je ale v klidu. Tak a jsem doma! Konečně. Vystupuju zadníma dveřma, čekám, že řidič se zvedne a půjde mi vyndat lyže. Cože? On jede dál? No to snad ne! Běžím za ním, bouchám na autobus, mávám za ním, nic. Čekám, úplně zmrzlej, asi 5 minut, nic. Aspoň vím, že měl na autobusu napsaný TAD a mám lístek. Jo, je tam jeho jméno. Ale ne telefon. Prdím na to, du domů. Napustit vanu, rychle napsat e-mail TADu a půl hodiny v horký vodě. LABŮŽO!