Barcelona 11

 Muzeum čokloády, procházka centrem, generické "jídlo", shánění dresu, Cosmocaixa, která má/nemá otevřeno do 20:00, "harmonikář" aj. Snad již brzy.

Barcelona 10

 Tibidabo, vstupné pro Kryšánka, rychlost španělských pracovníků, rozhozené rytmy aj. Snad již brzy.

Barcelona 9

 Relax, polední Ikea, bazén, moře. Již brzy.

Barcelona 8

 Prodejci dresů, akvárium, churros, voskové muzeum, moře, ale hlavně fotbal. Již brzy.

Barcelona 7

 

Ráno jsme vstali úplně v pohodě, včetně Jonyho, ze skromných zásob skromně posnídali a dokonce vyrazili i v plánovaných 8:30. Zoo otvírá v 10:00, cesty by úhrnem měly zabrat hodinu a kromě toho jsme museli někde vyzvednout Barcelona Card Family. Naplánoval jsem to tak, že zaparkujeme u nedaleké stanice metra, kde si koupíme lístky, dopravíme se na Placa d'Espanya, vyzvedneme ty karty a vrátíme se do metra, abychom se přiblížili co nejvíc k zoo. Romča mě naštěstí upozornila na možnost vyzvednout karty, jejichž součástí jsou i jízdenky na hromadnou dopravu, na letišti. Což by znamenalo, že zaprvé nemusíme kupovat lístky na metro navíc a zadruhé nemusíme nikde vylézat z podzemí. Souhlasil jsem a varianta vyšla velmi dobře. Do zoo jsme vstoupili v 10:30, což je víceméně podle očekávání.

Kluci byli nadšeni. Zasekli se hned u první expozice, kde bylo pár papoušků, většinou se ukrývajících někde v útrobách, a několik slepic. Následovali brouci, tam se vyřádil i Kryštůfek, jehož radost se brzy zmnohonásobila. Nevyhnuli jsme se totiž velkému a pěknému dětskému hřišti. Jen jsme tedy už měli docela hlad a občerstvení je tam pomálu. Jediné, které jsme do té doby potkali, bylo zavřené. Podobně jako několik výběhů či pavilonů. Nás, kteří bydlí co by kamenem dohodil od zoo ve Dvoře, to ovšem nerozházelo. A co víc, starší kluci byli opravdu upřímně nadšení a hlásili, že to je "the best zoo ever". Nakonec jsme našli i jídelnu, mělo to jen malý háček, otevřená byla totiž pouze cafeteria v popředí, ale měli panini. To nám postačilo, přikoupili jsme nějaké pasteles (sladké pečivo) a s tím si vystačili. Zoo jsme určitě neprošli celou, i když starší kluci se domnívají, že ano, vyšli jsme jiným vchodem než kterým jsme přišli dovnitř, a vyrazili zpátky. Na další akci nebyl čas, Kryštůfek už toho měl dost.

Plán byl jednoduchý. Uspat Kryšánka, svěřit ho klukům, kteří si koneckonců rádi užijí trochu klidu s mobilem, což ovšem vyžaduje hotspot, a vyrazit na nákup do Lidlu. Romča nechala doma svůj telefon kvůli datům a já vymyslel lepší nápad. Chtěl jsem jí jako obvykle dopřát trochu toho relaxu a zavezl ji do nedalekého střediska Alcampo, kde je obří obchod s potravinami a spousta jiných obchodů. Hledám místo na obřím parkovišti, chci přejet křižovatku, do níž právě vjel někdo, kdo stál přede mnou. Je tam volno, za chvíli jedu. Ale co to? Borec zařazuje zpátečku a dost rychle se vrací. Pokouším se zařadit taky a ujet mu dozadu, ale tuhle páku neznám a nestíhám. Ani zatroubit nestíhám. BUM. Vylézáme z aut, vztekám se, kopám do nějakého sloupku, hlídám si jen, abych po něm nevyjel. Španěl se omlouvá, je vidět, že ho to mrzí, ale já vidím rudě. Je slepej nebo co? Celou dobu šikanujeme děti, aby s autem nic neprovedly, žádné jídlo ani pití atd. a teď je to nabořené. Vidím všechno v tom nejhorším světle, představuju si hodiny až dny strávené někde po pojišťovnách nebo tak nějak. Romča s nimi naštěstí komunikuje celkem v klidu, jen je tedy problém, že anglicky oni umí ještě hůř než já španělsky. To jsou ty velké národy s monumentální historií. Co by se učili jazyky, vždyť oni jsou přece jedničky. Pochopím, že nikdo nemá tužku, abychom sepsali záznam o nehodě, což mi vlastně vyhovuje. Jdu do kousek vzdáleného fastfoodu a prosím o tužku, vysvětluju proč a jednu dostávám. Musím uznat, že Španělé svoje mouchy mají, ale všichni jsou velice milí, srdeční a v pohodě. Což pomáhá. Sepíšeme to, fotím poškození i značku toho druhého auta a loučíme se. Policii nevolám, doma bych to taky nedělal, tak snad to bude v pohodě. Jdeme tedy na ten nákup, ale zejména mně to fakt nejde, jsem jak paralyzovanej. Tenhle obchod je navíc sice obří, ale jakýsi podivný. Pečiva málo a malý výběr, ovoce sice na velkém prostoru, ale stále se opakující stejné plody, sýry poblíž šunky nejsou plátkované, ty nacházíme později u jogurtů, nebaví nás to. Kupujeme jen to nejnutnější a valíme zpátky. Cestou se domlouváme, co asi budeme muset udělat.

Čtu si znovu smlouvu, píšou tam, že musím volat na nějaké číslo. Koukám do telefonu a vidím, že tam jsem už volal a neprokousal se přes ten jejich automat. Zkouším znovu. Aha, tak ne, to je to druhé číslo a vede na asistenční službu, nikoliv na půjčovnu. Už podruhé stejná zkušenost. Sice mě přepojí na někoho, kdo umí jakž takž anglicky, ale když zjistím, že jde o asistenční službu a podotknu, že asistenci nepotřebujeme, protože auto je pojízdné, stejně spolu mluvíme ještě pět minut, než to pochopí. Taky ale píšou, že MUSÍM zavolat na policii a tak se mě zmocňuje lehká panika. Jedu do půjčovny. Mraky lidí vrací auto a spěchají na letadlo, mraky lidí čekají s kufry z letadel na zarezervované auto, venku pobíhá evidentně jedna z mála, se kterou se dá dobře domluvit anglicky. Zkouším ji zastavit a jen se zeptat, jestli s tím mám jezdit dál, ale nedaří se. Beru si lístek s číslem 50, chvíli váhám a odjíždím do města. Projdu centrální ulicí a razhodnu se vyřešit data - rouming jaksi došel a připlatit si je kurevsky drahé. Jdu do prodejny Movistar, protože v našem bungalovu mám signál nejlepší od nich. Paní mi (španělsky, samozřejmě, anglicky neumí) sdělí, že předplacené karty nemá. Na zbytečnou otázku por qué? dostávám salvu něčeho, čemu nerozumím. Ale je hodná, ukazuje na podezřelý krámek a posílá mě tam. Tam jsou dva zralí pánové a je to taková všehochuť ohledně mobilů a drobné elektroniky. S předplacenou kartou nemá pán problém, nabízí nejdřív Vodafone. Odmítám, nemá signál, zkoušíme Movistar. Chce doklad, ale nedaří se mu přes ten systém proklikat. Prý by to chtělo pas. Další varianta je Orange, někam volá, diktuje moje pro cizince zcela nevyslovitelné jméno a všechno dopadne dobře. Sice mi pak ještě později přijde SMS, že jim musím ten doklad nafotit, ale nakonec všechno OK. A je to celkem logické, prostě když chcete číslo, dostanete ho, ale na jméno. Kolibřík s Mazánkem by to hned měli složitější a kapříci by jen tak nepřipluli. V tomhle jsme poněkud pozadu. Vracím se do půjčovny, chvíli čekám, stejná paní jako předtím si mě nakonec zavolá, zjistí o co jde a zcela upřímně se diví. Policii samozřejmě volat nemusím, nemusím volat ani nikam jinam, a vůbec, proč to jako řeším, když auto jezdí a já mám "plnou ochranu" (to je ta ultradrahá pojistka)? Ještě zatlačí vyskočený nárazník, omluví se, že mě nechali čekat a já s úlevou odjíždím za spící rodinou.

Ti mají mezitím pohodu u moře a v "bungaló nueve", kde Romče poněkud kazí radost armáda mrňavých mravenečků. Rychle jsme se naučili, že odpadky se musí vynést každý den a nádobí musí být umyté. Kromě toho moji milou ženu trápí taková nevýznamná maličkost. Komáři. Mě nepíchnul ani jeden, ale ona má nohy plné svědících fleků. No a taky nám nad vchodem sedává na pinii holub, který občas něco upustí dolů, no a co?

Barcelona 6

 

Tak. Neděle. Nikam nepojedeme. Odpočinek.

Jenom teda s Jájou na nákup. Carrefour má kupodivu v neděli zavřeno, ale jedinou otevřenou večerku ve městě jsme samozřejmě našli snadno. Jenom nechápeme, proč neměli žádné pečivo. A hubič mravenců taky ne.

Kryštůfek mezitím uklízel u bungalovu a pěkně zametl tu špínu pod borovicemi. Na dlažbu před bungalovem a uvnitř něj. Tak to má být.

Pak se musí na bazén, protože nové plavecké rekordy čekají. Povedlo se. Já oznámil, že jdu plavat. Měl jsem v úmyslu strávit pětadvacet minut na svém meditačním kilometříku. Romča totiž odchází s Kryštůfkem na hřiště. To není rozpálené, protože je ráno a Hace calor (je zima). Španělé v deset třicet spí a plavčík má péřovku. Chlapci mmě vyvedli z rovnováhy hned na začátku, musel jsem jim změřit časy. Oni pak chtěli změřit můj čas. A pak mi chtěli změřit další čas, tak jsem je odbyl a pokračoval v plavbě. A skoro to i vyšlo. Vyrušení a prosba o pomoc s nezvladatelným batoletem přišly v době, kdy jsem měl uplaváno 875 metrů. Domů, jídlo, spánek, úklid. Peru (máme i pračku). Jdu si odplavat zbytek a hrdinně dávám 400 metrů kraulem v kuse. Plus 100 metrů prsa, abych se vzpamatoval. Nevíte, proč mě teď večer bolí ruce?

Odpoledne co? Přece nic! Teda jenom drobnost. Jedeme do města (El Prat de Llobregat) na hřiště. A jako jo, hřiště je super. Všichni si to užijeme, nakonec samozřejmě malinko nedobrovolně odcházíme (teda jako že Kryštůfek nedobrovolně odchází, totiž je odnášen), ale bylo to hezké. Dostal jsem volno, abych si do místní restaurace zašel na kafe. Usadil jsem se, asi desetkrát si v duchu nacvičil větu s luxusním přízvukem, navázal oční kontakt se čtyřmi setvírkami či číšníky a zase odešel.

Večer maličko nervózní, protože mi došla evropská data, na nichž moji hoši hrají datově náročné hry, takže se mi špatně plánoval zítřek. Jedeme do ZOO. Musíme vyrazit v 8:30, Jony obvykle nevstává před desátou, tak uvidíme. Musíme metrem s přestupem, před tím koupit lístky. Pak se stavit pro turistickou kartu, abychom měli vstupy do aktrakcí. A pak znovu do metra a ještě kousek pěšky. Bude to úplně v pohodě a žádná krize nenastane. Uvidíte!

Barcelona 5

 

Sobota začala tím, že Romča s Kryštůfkem vyrazili na pláž a pekli dort.

To my jsme si odpočinuli a později vyrazili všichni na bazén. Jenže jsme nějak zapomněli, že tam probíhá každotýdenní akce s atrakcemi. Starší kluci si to užili, i když trochu litovali, že nemůžou zlepšovat osobáky v kraulu na 25 metrů (jsou fakt rychlí), zatímco na Kryštůfka to bylo trochu moc. No ale zvládli jsme to, samozřejmě.

Odpoledne jsme si naplánovali procházku po nábřeží. Parkoviště jsme našli v pohodě, zajel jsem si jen 10 minut, proběhla klasická krizička, ale pak už hurá s kočárkem na procházku. Kdo myslíte, že měl hlad, a koho rozbolela hlava? No to je jedno, prostě se to s jedním puberťákem, jedním prdloušem a jedním batoletem zvládá někdy trochu hůř. Nevadí, prohlédli jsme si to, oželeli sen o posezení u jídla a kávičky a šli hledat něco do ruky. Našel jsem malou restauraci s průměrným hodnocením 4,9 hvězdy, poslal Romču s těžce unaveným Kryštůfkem za roh na hřiště a čekal. Nejdřív s Jájou. Pak s Jonáškem. Pak jsem zašel s Jonym do asi 50 metrů vzdáleného Lidlu na WC a čekal sám Jája. A pak nás servírka ujistila, že příští objednávka je naše. A pak přinesla pivka. A pak další pivka. No a nakonec se omluvila za zpoždění, které jsme ovšem chápali, protože tam měla bandu asi dvanácti mládežníků, a my vítězoslavně zamířili za roh. Kryštůfek se snažil spáchat hrdelní zločin sám na sobě nevhodným použitím klouzačky. Romča neunesla stres, hlad, hejno komárů a lavičky podělané od holubů a bylo jí špatně od žaludku. No nic, normálka. Chytl jsem Kryštůfka, přivázal ho do kočárku, odjeli jsme do většího klidu na lavičky, které byly ještě pokaděnější a mezi toulavá psiska, a dali se do jídla. Ten jediný pálivý kus si neomylně vybral Jája, tak jsme si to vyměnili, všechny děti nakrmili a odjeli zpět na parkoviště. Tam už si stloukal chlápek bez domova úkryt z kartonů a jenom díky němu jsme se dokázali dostat přes špatně fungující vchod. Ani jsme mu nic nedali. No nevadí. Už jen malá klimatizační krize cestou domů, pokus o focení monstrózního hřbitova na Montjuïc (a to jste věděli, že odlesků od okénka se při fotografování můžete zbavit otevřením okénka?) a hají. Slavnostně jsme si slíbili, že zítra je neděle, tedy nebudeme dělat nic.

Barcelona 4

 

Jonášek trvá na tom, že navštívíme gym. Jdeme tam nakonec hned ráno, slíbil jsem mu to už včera i předevčírem. Proběhnou činky jednoručky, veslovací trenažér, spinning, běžecký pás, benchpres aj. Jája zkouší na bench 30 kg a je úspěšný. Mozoly ho ale bolí.

Přes Kryšův spánek vyrážím sehnat olej. Rozhodli jsme se, že ho prostě koupím, schovám si účtenku a pak to po nich budu chtít. Věřím si, ale chápu i Romču, která se s investicí předem loučí. Nejdřív to zkouším na pumpě, tam ale tenhle typ nemají a posílají mě do Carrefouru. Cestou ale vidím autoservis, zkusím to tam: "¿Puedo comprar un aceite, por favor?" "¡Na claro!" Sice mají jen pětilitrovku a stojí to 66 euro, ale to nevadí, nechci to zadřít, beru. Poté mířím do Carrefouru, kde si chci koupit kromě pečiva a pití taky nové plavky. Hledám i olej, tenhle tady fakt nemají, přesně jak říkali chlapi v servisu. Je to nějaká specialitka pro VW a Škodovky, 0W-20, a prý to ty motory přímo žerou, každé dva tisíce kilometrů se musí dolévat. Nákup úspěšný, návrat za rodinou si zpestřuji focením letadel z pódia u letiště, přímo k tomu určeného.

Večer autem do centra, nacházíme obchoďák s parkováním do dvou hodin zdarma kousek od hřiště s obří skluzavkou. Úspěch hlavně u Kryšánka, který při odchodu pláče. Ale jen chvíli. Starší kluci se tam taky trochu vyblbli, prošli jsme ještě pá rokolních bloků a usoudili, že Barcelona fakt není Londýn ani Paříž. Spousta chudých a ne úplně nejčistších míst přímo v centru.

Celkem opakovaně se nám hlásí mírné zažívací potíže, což k celkové pohodě moc nepřispívá, tentokrát má neutišitelný hlad Jonášek. Před přímým návratem na parkoviště tedy volíme rychlý výpad do Carrefouru pro sladkosti pro něj a pro suchary pro Jáju, který má asi dost drsné křeče ve střevech. Kryštůfek nachází hřiště a to je trochu problém, lhůtu dvou hodin málem nestíháme. Ale nakonec to dopadlo dobře, tedy až na to, že Jájovi je v klimatizovaném autě zima, zatímco Jonáškovi vedro a chce se mu blinkat. Nic hrozného se ale nestane a úspěšně dorážíme do hajan. Španělské děti jsou pravděpodobně uprostřed večeře, plné energie, zatímco my upadáme do komatu.

Barcelona 3

 

Dnes razíme do Barcy! Romča navrhovala zahrady na Montjuïc, ale já už měl vymyšlené parkoviště přímo v centru a chtěl jsem začít rovnou na La Rambla. No, do centra jsem zajel, trochu v něm znervózněl, protože to je slušný chaos, a když jsem dorazil na místo, zjistil jsem, že parkoviště nefunguje, jelikož je před ním staveniště. Tak jsem tedy zkusil ten Montjuïc. Krize vrcholí, děti se hádají, všichni na sebe vzájemně křičíme, když tu nás navigace zavádí přímo k zahradě plné kaktusů s prázdným parkovištěm a parkovacím automatem. Právě včas. Házím peníze do automatu, píše se tam, že maximálně dvě hodiny a to za 6 euro. Kolemjdoucí pracovník technických služeb mě nabádá, abych tam toho neházel tolik, že za tu dobu, co tam pracuje, neviděl policajty ani jednou, a i kdyby, tak co, že prý nám dají pokutu třeba 5 euro. Dobrá tedy, děkujeme a vyrážíme vzhůru.

Moje děti za tu dobu, co mají malého brášku, zlenivěly a bolí je nožičky. Navíc co v parku, že ano? Krize. Nevadí, trochu na tlak dorážíme až na Placa de Dante, já neviguji neomylně na zahradu plnou vodních květin (chtěl jsem ty kaktusy) a všichni už toho tak nějak mají dost. Zjišťujeme, že kaktusy máme přímo u auta, takže se z dlouhé procházky vracíme a já trochu cítím, že mi možná někdo z mých blízkých chce ublížit. Nevylučuji, že je to Romča, která si u mě při pauze v kavárně objednala "cokoli k pití" a obdržela vodu. Že jsme ale našli kaktusy, to všechny těší (mě je to sice jedno, kytka jako kytka, ale o mě nejde), takže nachází nové rezervy a ještě si to celé procházíme. A vzhůru zpět.

Odpoledne se osvěžujeme v bazénu a já mám další výborný nápad. Pojedeme do obchoďáku. Ihned objevujeme DUNKIN donuty, vystojíme frontu a Jája hlásí, že lepší donut nikdy neměl. OK. Jinak je tady moc lidí, hluk a žádné hřiště pro Kryštůfka. Romča se od něj nedokáže odpoutat, nikdo si nic nekupuje, vrcholí další krize, Jonášek má hlad, Kryštůfek se celý polije, v klimatizovaných potravinách ho svlékám a odvážím někam, kde je tepleji. Krize vrcholí. O kousek dál je obchod pro děti, kupuji nové tričko, scházíme se, ještě chvíli je dusno, ale při návratu těsně nad námi prolétá letadlo. To nás nadchne a tak chvíli jezdíme po kruhovém objezdu dokola, když čekáme na další přistávající letadla, než se všem zamotá hlava, a pak už domů. Auto hlásí, že mu došel olej. Šmejdi.

Barcelona 2

 

První celý den. Hned ráno jsme vyrazili k moři. V pohodě písková pláž, dlouho mělčina, docela vlny. Paráda.

Pak jsme vyrazili na nákup. Je tady Lidl a Carrefour, máme dojem, že je to trochu jako u nás, neboli jsou tady spíš zahraniční velké obchody. Na sport např. Decathlon. Takže my jeli do Lidlu, cestou viděli pěkné hřiště, tam musíme zajít, a celkově jsme z nákupu nabyli dojmu, že ceny jsou lepší než u nás. Po včerejšku jsme byli vyhladovělí a strašně moc jsme toho doslova sežrali.

Odpoledne jsme zašli na bazén, je tady systém, kdy si musíme zamluvit dvojici lehátek se slunečníkem. Na recepci byl mladý borec, který neuměl anglicky ani slovo. Se svou bídnou španělštinou jsme to ale nějak dohromadi dali a lehátka dopadla. Bazén má slanou vodu, takže z něj neštípou oči, je to příjemné osvěžení. V tom místním vedru jednoznačně.

K večeru jsme vyrazili na průzkum a našli venkovní workoutovou plochu, vedle umístěnou slušně vybavenou posilovnu a taky jsme přišli z druhé strany k druhému východu na pláž. Ten je dobrý v tom, že ústí na kraji parkoviště, kam jezdí autobus. A nemusí se k němu člověk prodírat tím hlubokým pískem na pláži. Včera se nám ale s klukama nepodařilo dostat skrz něj, dnes jsme si na jeho vnitřní straně přečetli, že se musí zvonit na vrátnici, hlásit počet lidí atd. Takže to jde, ale asi to moc využívat nebudeme. Na workoutu si Jája udělal "mozoly", což ovšem znamená, že si na rukou strhnul kůži. To bude ještě bolet.

Po obhlídce šla Romča s Kryšánkem spát a my vyrazili k moři. Západ slunce a tak. Lahoda.

Barcelona 1

 

1. srpna jsme odletěli do Barcy. Na letiště jsme se odvezli sami, cestou naložili Péťu a svěřili mu Zafiru se svítící kontrolkou motoru. Dorazil v pořádku a bez poruchy. Letěli jsme s Ryanair, let FR3040 v 16:05. Na startu jsme měli zpoždění, snad kvůli nějakým turbulencím, ale přílet byl skoro na čas. Nástup do letadla v Praze byl vtipný, protože jsme prošli gatem jen proto, abychom se namačkali do čtyř autobusů, které nás odvezly někam na široširou plochu, kde fučel vichr a tak. A lidi, kteří měli připlacený přednostní vstup, šli prostě přednostně do autobusu a v něm pak byli namačkaní jako sardinky. Vnitřek letadla byl pro mě trochu novinka, místa ne zrovna mnoho a jen asi tři řady měly trochu víc místa na nohy. Žádná obrazovka, dokonce ani pytlíky na nehodu z nevolnosti. Čehož jsem skoro zalitoval, neboť pilot asi nebyl nijak zvlášť zkušený. Nebo si z nás naopak dělal srandu a udělal z toho trochu horskou dráhu. Nejdrsnější to bylo při přistání a samotný dopad, to byla docela pecka. Ale všechno v pořádku, jsme živí a zdraví. Kryštůfek to zvládnul velmi dobře, jenom tedy nespal ani přes poledne, ani v letadle. Takže když jsme dorazili někdy před sedmou do letištní haly, měl už slušný spánkový dluh.

A já vyrazil hledat domluvenou autopůjčovnu. Našel jsem dodávku, která mě k ní odvezla, jenom tedy až po zhruba desetiminutovém telefonátu řidiče. Aspoň jsem si stihl přečíst, co jsme si vlastně domluvili, a s hrůzou zjistil, že záloha je 1800 €. Ale zavolali jsme si s Romčou a tuhle drobnost vyřešili. Potřebná suma byla obratem na mém účtu. Na místě jsem si užil ještě spoustu srandy. Smrdělo to tam močůvkou a nefungoval jim vyvolávací systém. Protože jsem pako, jeden klient mě předběhl a zdálo se, že se to podaří ještě asi třem dalším, ale naštěstí jsem tam nestál jako tvrdé Y a ozval se. No a pak přišla ta sranda největší. Zálohu by si vzali, ale jenom prostřednictvím kreditní karty. Jako jo, psali to tam, ale když se píše kreditní karta, pro mě je to prostě platební karta. No tak ne. Debitní kartu nebrali. A kreditní nevedeme. Blbé. Ale paní mi nabídla super druhou variantu, to bylo prostě úžasné. Můžu platit debetní kartou, ale nikoliv vratnou zálohu, nýbrž nevratnou pojistku. Pouhých 483 €. No ty pičo! Ale tak co mi zbývalo, že? Půjčovné už bylo zaplacené, tak se mi prostě zdvojnásobilo, no. Každopádně vkládám trochu nadějí do faktu, že s Ryanair, přes který jsem půjčení auta domlouval, mám domluvenou jakousi pojistku proti jejich šmejdství. Ale síš z toho nic nebude. Nevadí, už jsem si tak nějak zvykl, že prachy se mně teda fakt nedrží. A jelikož se mnou Romča drží už skoro 20 let, tak s tím asi problém nakonec vlastně nebude. Auto je pěkné, je to VW Touareg, diesel s automatickým řazením a spoustou vychytávek. Např. nad volantem vyjíždí takové plexi, na které se promítá rychlost a základní navigační informace, kterou si to evidentně bere z Waze. Telefon připojený jen přes Bluetooth, klíč jenom v kapse. Na automat jsem si za tu dobu (píšu 4. srpna) docela zvyknul, spojku hledám už jen v těch nejkrizovějších momentech (např. když se proti nám v protisměru za zatáčkou vyřítí šílený cyklista nebo nebezpečný semafor (no fakt, zahneš a po 5 metrech červená). A úplně nejlepší je takové to hlídání, jestli jedu v jízdním pruhu. Normálně to tak lehce kopne do volantu, když chci přejet pruh a nemám vyhozený blinkr. Asi bych mohl např. na dálnici jet i bez držení volantu. Zkoušet nehodlám.

Na ubytování jsme dorazili nakonec někdy před devátou a se staršími kluky jsme ještě stihli skočit i do moře, které máme za rohem. Bungalov je cítit plísní, ale je v pohodě. A je tady klimatizace. Ale je to jako dost často pro čtyři. S přistýlkou. Což znamená každý večer rozložit rozložitý gauč a povléknout ho, ráno pak provést inverzní operaci. Přežijeme. Ale prostě moderní Evropa je dělaná pro rodiny 2+2, se s tím smiř. No a nakonec to první noc dopadlo navíc tak, že kluci podlehli zvědavosti a spali na tom rozkládacím vehiklu, takže jsem měl k dipozici parádní postel. Asi jsem si to zasloužil nebo tak něco.