Barcelona 7

 

Ráno jsme vstali úplně v pohodě, včetně Jonyho, ze skromných zásob skromně posnídali a dokonce vyrazili i v plánovaných 8:30. Zoo otvírá v 10:00, cesty by úhrnem měly zabrat hodinu a kromě toho jsme museli někde vyzvednout Barcelona Card Family. Naplánoval jsem to tak, že zaparkujeme u nedaleké stanice metra, kde si koupíme lístky, dopravíme se na Placa d'Espanya, vyzvedneme ty karty a vrátíme se do metra, abychom se přiblížili co nejvíc k zoo. Romča mě naštěstí upozornila na možnost vyzvednout karty, jejichž součástí jsou i jízdenky na hromadnou dopravu, na letišti. Což by znamenalo, že zaprvé nemusíme kupovat lístky na metro navíc a zadruhé nemusíme nikde vylézat z podzemí. Souhlasil jsem a varianta vyšla velmi dobře. Do zoo jsme vstoupili v 10:30, což je víceméně podle očekávání.

Kluci byli nadšeni. Zasekli se hned u první expozice, kde bylo pár papoušků, většinou se ukrývajících někde v útrobách, a několik slepic. Následovali brouci, tam se vyřádil i Kryštůfek, jehož radost se brzy zmnohonásobila. Nevyhnuli jsme se totiž velkému a pěknému dětskému hřišti. Jen jsme tedy už měli docela hlad a občerstvení je tam pomálu. Jediné, které jsme do té doby potkali, bylo zavřené. Podobně jako několik výběhů či pavilonů. Nás, kteří bydlí co by kamenem dohodil od zoo ve Dvoře, to ovšem nerozházelo. A co víc, starší kluci byli opravdu upřímně nadšení a hlásili, že to je "the best zoo ever". Nakonec jsme našli i jídelnu, mělo to jen malý háček, otevřená byla totiž pouze cafeteria v popředí, ale měli panini. To nám postačilo, přikoupili jsme nějaké pasteles (sladké pečivo) a s tím si vystačili. Zoo jsme určitě neprošli celou, i když starší kluci se domnívají, že ano, vyšli jsme jiným vchodem než kterým jsme přišli dovnitř, a vyrazili zpátky. Na další akci nebyl čas, Kryštůfek už toho měl dost.

Plán byl jednoduchý. Uspat Kryšánka, svěřit ho klukům, kteří si koneckonců rádi užijí trochu klidu s mobilem, což ovšem vyžaduje hotspot, a vyrazit na nákup do Lidlu. Romča nechala doma svůj telefon kvůli datům a já vymyslel lepší nápad. Chtěl jsem jí jako obvykle dopřát trochu toho relaxu a zavezl ji do nedalekého střediska Alcampo, kde je obří obchod s potravinami a spousta jiných obchodů. Hledám místo na obřím parkovišti, chci přejet křižovatku, do níž právě vjel někdo, kdo stál přede mnou. Je tam volno, za chvíli jedu. Ale co to? Borec zařazuje zpátečku a dost rychle se vrací. Pokouším se zařadit taky a ujet mu dozadu, ale tuhle páku neznám a nestíhám. Ani zatroubit nestíhám. BUM. Vylézáme z aut, vztekám se, kopám do nějakého sloupku, hlídám si jen, abych po něm nevyjel. Španěl se omlouvá, je vidět, že ho to mrzí, ale já vidím rudě. Je slepej nebo co? Celou dobu šikanujeme děti, aby s autem nic neprovedly, žádné jídlo ani pití atd. a teď je to nabořené. Vidím všechno v tom nejhorším světle, představuju si hodiny až dny strávené někde po pojišťovnách nebo tak nějak. Romča s nimi naštěstí komunikuje celkem v klidu, jen je tedy problém, že anglicky oni umí ještě hůř než já španělsky. To jsou ty velké národy s monumentální historií. Co by se učili jazyky, vždyť oni jsou přece jedničky. Pochopím, že nikdo nemá tužku, abychom sepsali záznam o nehodě, což mi vlastně vyhovuje. Jdu do kousek vzdáleného fastfoodu a prosím o tužku, vysvětluju proč a jednu dostávám. Musím uznat, že Španělé svoje mouchy mají, ale všichni jsou velice milí, srdeční a v pohodě. Což pomáhá. Sepíšeme to, fotím poškození i značku toho druhého auta a loučíme se. Policii nevolám, doma bych to taky nedělal, tak snad to bude v pohodě. Jdeme tedy na ten nákup, ale zejména mně to fakt nejde, jsem jak paralyzovanej. Tenhle obchod je navíc sice obří, ale jakýsi podivný. Pečiva málo a malý výběr, ovoce sice na velkém prostoru, ale stále se opakující stejné plody, sýry poblíž šunky nejsou plátkované, ty nacházíme později u jogurtů, nebaví nás to. Kupujeme jen to nejnutnější a valíme zpátky. Cestou se domlouváme, co asi budeme muset udělat.

Čtu si znovu smlouvu, píšou tam, že musím volat na nějaké číslo. Koukám do telefonu a vidím, že tam jsem už volal a neprokousal se přes ten jejich automat. Zkouším znovu. Aha, tak ne, to je to druhé číslo a vede na asistenční službu, nikoliv na půjčovnu. Už podruhé stejná zkušenost. Sice mě přepojí na někoho, kdo umí jakž takž anglicky, ale když zjistím, že jde o asistenční službu a podotknu, že asistenci nepotřebujeme, protože auto je pojízdné, stejně spolu mluvíme ještě pět minut, než to pochopí. Taky ale píšou, že MUSÍM zavolat na policii a tak se mě zmocňuje lehká panika. Jedu do půjčovny. Mraky lidí vrací auto a spěchají na letadlo, mraky lidí čekají s kufry z letadel na zarezervované auto, venku pobíhá evidentně jedna z mála, se kterou se dá dobře domluvit anglicky. Zkouším ji zastavit a jen se zeptat, jestli s tím mám jezdit dál, ale nedaří se. Beru si lístek s číslem 50, chvíli váhám a odjíždím do města. Projdu centrální ulicí a razhodnu se vyřešit data - rouming jaksi došel a připlatit si je kurevsky drahé. Jdu do prodejny Movistar, protože v našem bungalovu mám signál nejlepší od nich. Paní mi (španělsky, samozřejmě, anglicky neumí) sdělí, že předplacené karty nemá. Na zbytečnou otázku por qué? dostávám salvu něčeho, čemu nerozumím. Ale je hodná, ukazuje na podezřelý krámek a posílá mě tam. Tam jsou dva zralí pánové a je to taková všehochuť ohledně mobilů a drobné elektroniky. S předplacenou kartou nemá pán problém, nabízí nejdřív Vodafone. Odmítám, nemá signál, zkoušíme Movistar. Chce doklad, ale nedaří se mu přes ten systém proklikat. Prý by to chtělo pas. Další varianta je Orange, někam volá, diktuje moje pro cizince zcela nevyslovitelné jméno a všechno dopadne dobře. Sice mi pak ještě později přijde SMS, že jim musím ten doklad nafotit, ale nakonec všechno OK. A je to celkem logické, prostě když chcete číslo, dostanete ho, ale na jméno. Kolibřík s Mazánkem by to hned měli složitější a kapříci by jen tak nepřipluli. V tomhle jsme poněkud pozadu. Vracím se do půjčovny, chvíli čekám, stejná paní jako předtím si mě nakonec zavolá, zjistí o co jde a zcela upřímně se diví. Policii samozřejmě volat nemusím, nemusím volat ani nikam jinam, a vůbec, proč to jako řeším, když auto jezdí a já mám "plnou ochranu" (to je ta ultradrahá pojistka)? Ještě zatlačí vyskočený nárazník, omluví se, že mě nechali čekat a já s úlevou odjíždím za spící rodinou.

Ti mají mezitím pohodu u moře a v "bungaló nueve", kde Romče poněkud kazí radost armáda mrňavých mravenečků. Rychle jsme se naučili, že odpadky se musí vynést každý den a nádobí musí být umyté. Kromě toho moji milou ženu trápí taková nevýznamná maličkost. Komáři. Mě nepíchnul ani jeden, ale ona má nohy plné svědících fleků. No a taky nám nad vchodem sedává na pinii holub, který občas něco upustí dolů, no a co?